Když se mi letos v únoru rozbil mobil, byla jsem nejdřív trochu rozhozená. Ne tolik, jak byste asi byli vy, kdo jste zvyklí telefon fakt pořád používat. Ale stejně. Po pár dnech jsem si však uvědomila, že je to dar. A že ho můžu přijmout a zkusit, jestli to náhodou bez toho mobilu přece jen nepůjde. A jde.
Chcete vědět, jak se mi toho půl roku bez mobilu žije? Skvěle. Doopravdy. Užívám si každičký den, kdy ten pekelný přístroj nemusím nosit s sebou. Protože vím, že nastane den, kdy budu muset. Ale dokud nemusím, prostě ho nemám a strašně mě to baví a osvobozuje. Ale dobrá, řeknu vám o tom trochu víc...
Jsem terčem překvapených pohledů a spousty otázek. Lidé se diví, ptají,
nechápou. A mnohdy i obdivují nebo závidí. Hrozně mě baví to jejich prvotní zaváhání, když prohlásím, že nemám mobil, a poté jejich opatrná otázka: Jakože vůbec? Když jsem to takhle v létě odkývala jednomu muži, okamžitě prohlásil: To jste šťastná žena!. A měl recht.
Jsem vynalézavá a moji kamarádi jakbysmet. Počítáme s všemi možnými
situacemi a umíme si s nimi poradit. Ani jednou se nestalo, že bychom se
někde s někým nepotkali. I když jeden nebo druhý přišel pozdě.
Častěji otevírám sms bránu a Facebook. Protože nejsem poustevník a se světem občas ráda komunikuju.
Zažívám spousty vtipných situací, které bych jinak nezažila. TOP je zatím okamžik, kdy se sama v cizím městě vydávám hledat telefonní budku. K samotnému hovoru nakonec k mé lítosti nedojde, ale věřím, že i to se mi časem poštěstí.
Nepřipojím se v Lublani k městské free wifi, protože mi nemá kam přijít potvrzovací smska. Nepošlu jedinou platbu přes internetové bankovnictví, protože ji nemám jak potvrdit (dokud si tam nenastavím mámy číslo). Nic si neobjednám a nikam se nezaregistruju, protože když nechám pole s číslem prázdné, dál mě to nepustí. Nepůjčím si ve Varech kolo, protože bez uvedení telefonu to prostě nejde.
Dnešní svět jednoduše s lidmi bez mobilu nepočítá. Aspoň ne s těmi, co počítají s dnešním světem. Ale o to větší je to sranda.
Žádné komentáře:
Okomentovat